Duchovní následky interupce

"Pane Lajmone, právě jsem dočetla Váš článek o interupci. Teď už je zbytečné o tom mluvit, ale lituji, že jsem se k němu nedostala dříve, i když je možné, že by na mne neměl takový dopad a udělala bych to samé…

Jsem 10 dní po interupci a pociťuji nesmírnou LÍTOST! Paradoxní je, že když jsem měla ten malý zárodeček ještě v lůně, mateřské city jsem neprožívala, ale pociťuji je právě teď, když už je po všem! Neměla jsem pocit, že bych se dokáztala těšit z děťátka a nechtěla jsem, aby ve mně 9 měsíců rostlo s pocitem, že je nechtěné. Myslela jsem, že jsem by to na něm zanechalo nějaké stopy, I když to asi zní jako alibi, ale nechtěla jsem být zodpovědná za jeho nešťastnou lidskou existenci…

Skutečnost je ale taková, že teď, když jsem vlastně "svobodná", je mi to neskutečně líto a kdybych mohla vrátit čas zpátky, tak to ihned udělám!!! Před potratem jsem počítala i se stavy lítosti, ale teď když to prožívám každý den, je to úplně jiné. Nejdříve jsem si uvědomila, že jsem si dostatečně nevážila toho malého zárodku ve svém lůně a uklidňovala jsem se, že je to ještě malé, teprve 6 týdenní…

Mým přáním je mít ještě jedno děťátko, představuji si, co spolu budeme dělat, jak se můj život bude ubírat dále. Faktem je, že těhotná už bohužel nejsem a navíc jsem sama.

Napsala jsem Duši mého děťátka omluvný lístek s důvěrou, že si ho přečte:

Děťátko, je mi to nesmírně líto a pokud bloudíš někde ve vesmíru, přeji Ti, at najdeš rodiče, kteří se na Tebe budou těšit a kteří Tě budou milovat hned od začátku! A pokud by se Ti chtělo na mne ještě počkat, pokud mi ODPUSTÍŠ, velmi ráda bych se s Tebou přála znovu setkat a všechno napravit…"

S Láskou Tvoje maminka

Interupce znamená potrat, čili umělé přerušení těhotenství.

Je to hluboký zásah do svobody vyvíjejícího se života s destruktivním celospolečenským dopadem. Pokud jste již interupci podstoupila, uvědomte si, že jste udělala chybu a že každá chyba se dá napavit.
 

Základní rizika spojená s výkonem interupce:

Ničivý dosah na fyzický zdravotní stav ženy s možným narušení její plodnosti mechanickým poškozením porodních cest - i s trvalým charakterem.

Ničivý dosah na psychiku ženy, protože nezvládla základní mateřskou povinnost a to OCHRÁNIT ŽIVOT svého nenarozeného dítěte, často i pod vlivem silného tlaku okolí.
 

Je třeba si uvědomit, že i v takto složité situaci se dá strach a duševní nátlak překonat úpřimným odhodláním přijmout dítě s Láskou přese všechny předpokládané překážky. Co je v porovnání váha potíží a starostí při výchově dítěte, toužícího po životě, v porovnání s mučivými výčitkami svědomí za nesprávné rozhodnutí, které přineslo smrt? Dnes se všechno krásně "okecat a omluvit a vysvětlit", takže žena může získat dojem, že je to normální a že na to má právo, ale zodpovědnost za rozhodnutí k tomuto činu nese jen ona sama…
 

Stojíte před rozhodnutím - potrat nebo život?

Zkuste si položit tuto otázku: opravdu si stále ještě myslíte, že jste to práve Vy, kdo má rozhodnout o tom, zda dítě, které nosíte pod svým srdcem bude žít nebo zemře? Nebo je to jen názor, který jste přijala od někoho jiného za svůj...? Co vám říká Vaše srdce?

Při úpřimném postoji přijmout dítě s Láskou bude každé ženě poskytnutá často nepředvídaná pomoc, která se k ní "přitáhne" díky jejímu vnitřnímu přesvědčení, že se rozhodla správně navzdory všem okolnostem a obavám. Jestliže je ochotna Lásku dát, bude ji I dostávat. To je Zákon! Každá žena může proto důvěřovat svým schopnostem, které jí byly dané a neměla by zanevřít na dítě ani na sebe samou kvůli jeho početí.
 

Přerušení vyvíjejícího se lidského života je dokonaným porušením přikázání "Nezabiješ!", a to bez ohledu na to, zda plod už v těle matky je považovaný za "hotového člověka" anebo ne. Jakmile se začal vyvíjet život, má právo na svou existenci a ochranu tak, jako ho máme my. Z tohoto důvodu na tom už nemůže nic změnit rozhodnutí matky ani otce. Vždyť se měli oba předtím dohodnout, zda si dítě přejí anebo ne a svým zodpovědným chováním a soužitím předejít těhotenství, pokud si ho nepřáli. Příroda moudře zařídila plánování rodičovství přirozeným způsobem bez toho, aby se člověk interupcí provinil proti jejím zákonům. Pokud dojde k nechtěnému těhotenství, je to vždy jenom důsledek konání a přístupu partnerů. Proč by za jejich konání mělo zaplatit životem bezbranné děťátko? Proč má trpět oběť a nikoli viník?
 

Častou omluvou přerušení těhotenství bývá skutečnost, že žena byla k intimnímu životu partnerem či dokonce cizím mužem přinucená. To se dnes považuje za legitimní důvod k interupci, protože se žena sama pro dítě nerozhodla. Položme si však otázku: Nedochází však k takovýmto událostem dnes právě tehdy, když samotná žena nedůstojným způsobem a zacházením se sebou samotnou a svým ženstvím dává podnět jako první? Podívejme se na vyzývavé oblečení, nánosy make-upů, hluboké výstřihy a krátké sukně, na oblečení, které je dnes považováno za moderní a které jen apeluje na pudovost mužů a ženu v té nejčistší podobě spíše degraduje. Všimněte si prostředí, v jakém se zneužívaná děvčata pohybovala, s kým se stýkala, s kým sdílela přítomnost a to nám může pomoci objasnit I pravou podstatu zmiňovaného problému.
 

Ukazuje se, že řešení nechtěného těhotenství je v tomto případě třeba hledat ještě před jeho samotným vznikem, a to právě v mravní čistotě ženy. Jestliže to dokážete, pochopíte, že násilné přerušení těhotenství nikdy nic nevyřeší a konto viny zúčastněných jen ještě více zatíží, protože neřeší podstatu problému - přístup ženy a muže k jejich mravní čistotě a duchovní úloze, předurčené Stvořitelem.
 

Dalším, všeobecně uznávaným důvodem pro přerušení těhotenství, je předpoklad, že se narodí postižené dítě. Nesmíme však zapomínat, že i takové děťátko má na základě výše napsaných důvodů plné právo na život, protože má svým životem co říct nejen svým rodičům, ale také společnosti, která má šanci prokázat, jak hluboce si váží života těch nejbezbrannějších.
 

Poznámka: Určitě je důležité v této souvislosti připomenout, že v dnešní době existuje spoustu novodobých metod, jak do těhotenství různě "šťourat" a zjišťovat, co se v těle matky vlastně děje. Dětem v lůně rozhodně není příjemné vyšetření ultrazvukem, natož odběr plodové vody (amniocentoza) či odštípnutí kousíčku placenty. Je navíc známo, že tato vyšetření se dělají především na základě procentuálního výpočtu a % pravděpodobnosti, a že mohou více uškodit, než-li pomoci. Jedna čtyřletá holčička si dokonce pamatuje, jak měla ohromný strach v bříšku, který si přinesla i "ven", protože jí paní doktorka honila dlouhou jehlou... Rodiče, kteří se dozvědí, že jejich dítě může být postižené, přijmou "dobře míněné doporučení lékaře-odborníka-genetika" a souhlasí s "odstraněním plodu", jak se dnes moderně říká vraždě či zabití dosud nenarozeného dítěte. Během těhotenství s dvojčaty nám bylo sděleno, že jedno miminko může být postižené Downovým syndromem. Odběr placenty i vody jsme s manželem k údivu všech strikně odmítli s tím, že děťátko přijmeme takové, jaké je. Bylo nám sděleno, že jeden plod může být bezpečně odstraněn a druhý budu nosit dál!!! Hovoří se o tom, jako by se dělalo něco naprosto běžného, obyčejného, ale uvědomuje si vůbec někdo, jak moc se zasahuje do těla ženy, do její psychiky a jak moc je to riskantní, strašidelné a nepochopitelné třeba pro druhé dvojče? Ví někdo, co mu to vlastně přinese v životě, jaké emoce si v sobě ponese? Později nám bylo řečeno, že jedno miminko je špatně natočené a že se budou muset narodit císařem. Pak někdo vypočítal jejich váhu, kolik budou vážit při narození… Jindy jsme se dozvěděli, že holčika bude mít špatně vytočenou nožičku, tzv. "koňskou nohu"… Naše vnitřní intuice nám napovídala, že děti jsou obě naprosto zdravé a samozřejmě tomu tak bylo - narodily se přirozeným způsobem (chlapeček se na mou prosbu a po cvičení kočičího hřbetu jednoho dne přetočil hlavičkou dolů), plně donošené, zdravé, v krásném prostředí alternativní porodnice Vrchlabské nemocnice. Váha se lišila více než o půl kila a koňská nožička byla úplně normální holčičí nožičkou… Jako důvod pro tak nepříjemný a nebezpečný zákrok jako je odběr plodové vody a placenty se dnes udává vysoký věk rodičky, rodinné nemoci a pod., ve skutečnosti se však šťourá tam, kde se šťourat vůbec nemá, odstraňují se "nevhodní jedinci" a ještě se v tom točí spousta peněz.
 

Jestliže někdo trpí, má to být pro nás výzvou k pomoci, nikoli k odsouzení a určení, že nemá právo na život, byť je tato lidská bytost třeba zdravotně postižená! Proč bychom je měli soudit jen proto, že jejich vnímání je jiné než naše? Kde bereme právo na tato rozhodnutí??? Co naše svědomí? Kde bereme právo na tuto selekci, kdo smí žít a kdo ne? Když jsem vyprávěla svým synům o tom, že některá maminka z určitých důvodů souhlasí se zabitím svého nenarozeného dítěte v bříšku, lekli se a ten mladší se rozplakal. Pak mi řekli, že jsou šťastní, protože vědí, že by to jejich maminka nikdy neudělala...
 

Usmrcení postiženého dítěte z jakýchkoliv důvodů navíc znamená nepochopení hlubších životních souvislostí a odepření pomoci tam, kde je nejvíce očekávaná. Nechat si "poradit" je jedna věc, ale nést vlastní zodpovědnost za toto rozhodnutí je již pouze vaše věc a vašeho svědomí.
 

V případě, že si je žena vědoma zdravotních problémů, které by během těhotenství mohly v krajním případě ohrozit její život, a nechce se takovému riziku vystavit, měla by se i přes svou touhu mít dítě myšlenky na mateřství úplně vzdát, a tím pro sebe úplně vyloučit možnost rozhodování se pro či proti interupci.
 

Poznámka: Taková žena může svůj život obohatit prací s dětmi či si prostě zažádat o děťátko z dětského domova a vytvořit mu jeho vlastní domov. Ovšem dnes se dá hodně na již výše zmiňované "vynálezy a pokroky" a mnohé ženy, které nemohou mít miminko, se raději vystaví opakovanému umělému oplodnění, které v některých případech úspěšné je a v jiných nikoli. Bohužel se již nikdo nezamyslí nad tím, že ve skutečnosti žádná žena neotěhotní třeba 6 a vícekrát za rok a že i za doby komunistů měla žena, která potratila, povinný několikaměsíční odpočinek, jako kdyby opravdu porodila, aby tuto smutnou záležitost náležitě "oplakala, přijala a odsmutnila". Dnes se však tato záležitost provádí jako na běžícím páse a jen tyto páry vědí, kolik je to už stálo peněz!
 

Pokud jste dočetli až sem a nacházíte v těchto řádcích poznání souvislostí, vězte, že není hanbou si přiznat chybu z minulosti, které jste se třeba dopustili I vy. Když pochopíme, proč jsme konali nesprávně, máme možnost napravit tento omyl. Základním předpokladem však zůstává schopnost bližšího pochopení souvislosti života a poctivé zamyšlení se nad vlastními pohnutkami, vedoucími k osudově vážným rozhodnutím, kterým interupce je.
 

Lékaři, kteří neznají hodnotu lidského života veřejně hovoří jen o případných tělesných problémech, které jsou s interupcí spojené. Nevidí však do srdce bezradné ženy, která často až po mnohých letech svého života procitne k hloubce svého provinění a prožívá nepopsatelné výčitky svědomí, které jsou mnohonásobně těžší, než největší možné zdravotní problémy, se kterými ji před zákrokem seznámili.
 

Slova pro maminku

Maminko, buď k sobě na okamžik úpřimná a zamysli se! Tvé děťátko sestupovalo pod tvé srdce v naprosté důvěře k tobě pod záchvěvy vesmírných tónů. Víra, naděje a touha po životě ho hnaly cestou Stvoření až k tobě. Na Tvé volání.
 

Najednou, jako poutník - cizinec, který z neznáma přichází do neznáma, procitlo v tvém lůně, a leklo se hrůzou. Vlak zastavil na konečné zastávce a nikdo ho tam nečekal. Lavička, na které ho měl čekat alespoň jeden jediný člověk z celého světa, byla opuštěná. "Není to jenom zlý sen? Je to opravdu skutečnost?", zeptalo se nahlas sebe samého, v okamžiku bolestného procitnutí. Ticho a tma však odpověděly velmi rychle a přesvědčivě. "Vždyť jsem přišlo na zavolání", opakovalo děťátko, zatímco v tichu doznívala tato němá slova obžaloby, jeho pohled zastřel závoj hustých slz.
 

Pochopilo, I když zmatek a úzkost svíraly ostře a neúprosně jeho zlomené srdíčko. Ještě chvilku zápasilo s krutou beznadějí, ještě chvilku v něm dohasínala poslední naděje na život…
 

Kde jsi byla ty, maminko? Stála jsi někde ukrytá ve strachu o sebe sama? Nepřišla jsi na mě čekat ze strachu o své pohodlí, svou práci, tělesnou krásu, které stejně jednou pomine?
 

Kniha životních prožitků zůstala zavřená a na jejích velkých sněhobílých stránkách nezůstalo tvojí vinou nic, jen osamocené jméno tvého dítěte. Najdi v sobě hloubku tohoto svého provinění, maminko, protože tvoje děťátko na to snad ještě dnes, na opuštěné stanici svého života, s nadějí čeká. Čeká na pochopení tvého provinění, aby se konečně mohlo uvolnit a dál kráčet cestu života za svým štěstím.
 

Jakmile to dokážeš a procitneš k vroucí Lásce k životu, kterým jsi opovrhla, potom milost Pánaboha spojí tvou životní cestu s cestou tvého dítěte, aby ses mu zase jednou mohla podívat do tváře a prožila jeden z nejkrásnějších okamžiků mezildské Lásky a odpuštění. Neklesej na mysli! Ztracené je pouze to, čeho se sami vzdáme!

podle článku "Duchovné dôsledky interrupcie" z časopisu Pre-Slovensko